M e z h a b va e x t a r
M e z h a b va e x t â r
V y z n á n í
Miluji nádherný, tajemný Měsíc na obloze.
On nikdy ovšem neodpoví mojí touze,
musím se soužit.
Je jediný pro nás všechny tady dole
a mně připadla smutná role
po něm jen toužit.
Tak vzdálený, že zdál by se malý.
Mnohé už svoje zaujetí k němu vzdaly.
Já chci mu sloužit!
Duši mám bolavou, tělo pálí, srdce pláče,
polštář mám mořem slzí zmáčen,
bojím se prožít
zbytek života bez jeho milostné přízně.
Sama sebe mám jak dobrovolného vězně,
jak dálku zbořit?
Nelze! Jsem tečka neznámá zde na Zemi,
on obklopen tam nahoře zlatými hvězdami,
jim se chce kořit!
Zbývá mi jediné – brzy vstoupit do nebe,
kde pokusím se mít ho pro sebe,
do jeho svitu se nořit.
Sbohem, Země! Jdu za svou láskou vzdálenou.
Obelstím všechny hvězdy nade mnou,
k nohám se mu chci složit.
V a r o v á n í
Měsíci âsmâni, gerântarin, přemýšlej!
Tajemné světlo,zářící pohled, horoucí srdce si uchovej.
Nechtěj se bouřit!
Nehledej jenom tam, kde hvězdy se hemží!
Mohl bys utonout v laciném blýskání,falešných úsměvech, ve lži,
kterým se právě tam dařívá množit.
I tobě moudrý Bůh tu pravou velkou lásku chystá,
poznáš ji, neboj se, je moudrá, krásná a čistá.
Té musíš do dlaní své srdce vložit.