Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ali Amiri:

Dívali se na mě, jako bych zabíral místo

12.05.2010

Ali Amiri je jednou z předních tváří české populární scény. Narodil se před třiceti lety v íránském Teheránu. Vystudoval plzeňskou Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, což předznamenalo jeho dnešní zaměstnání ve Fakultní nemocnici na Bulovce, kde se specializuje na kožní onemocnění. V roce 2005 se stal finalistou soutěže Česko hledá SuperStar. V současnosti vystupuje se skupinou Amirante a realizuje vlastní sólová vystoupení.

Proč jste se rozhodl studovat v zahraničí? A proč jste si vybral právě Českou republiku?
U nás je zvykem, že když chce chlap něco dokázat, musí odejít od rodičů. Můj otec takto odešel, můj bratr také, takže když mi bylo dvanáct třináct let, začal jsem plánovat. Věděl jsem, že až dokončím gymnázium, někam půjdu.
Česko byla náhoda. Hledal jsem mezi evropskými univerzitami, kde bych mohl studovat, a Karlova univerzita mi přišla velmi zajímavá tím, jak je stará. A tak jsem se rozhodl úplnou náhodou.

Byla výuka odlišná než u vás v Íránu?
Systém, který tam mají, je francouzský. To znamená, že základní škola trvá pět let a střední tři roky, pak čtyři roky gymnázium. Záleží na tom, jaký obor si vybereš, ale všichni musí projít dvanáctiletou výukou. Takže systém je úplně jiný. Neexistují žádné státní maturity. Mají tam jiné testy.

V kolika letech jste do Čech přijel?
V sedmnácti a půl.

Jaké to bylo ocitnout se v 17 letech v cizí zemi a neumět ani jazyk? Přijel jste sám nebo s nějakými přáteli?
Studoval tu můj bratr. Když skončil gymnázium, také hledal, kam se vydat za studii, takže odešel do Čech. Byl zde asi čtyři měsíce přede mnou. Takže jsem přijel, byli jsme spolu. Ale hned druhý den odjel do Liberce a já jsem zůstal v Poděbradech úplně sám.
Do Čech jsme ale přijeli studovat ve skupině a nikdo z nás nemluvil česky, takže zezačátku jsme mezi sebou mluvili jenom anglicky a pomalinku jsme se učili česky.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl v Čechách zůstat i po dokončení studií – byla důvodem rozjíždějící se pěvecká kariéra nebo jste o tom uvažoval již dříve?
Určitě to hodně pomohlo, protože když jsem dokončil studium medicíny, chtěl jsem si udělat nějakou specializaci. Bylo na mně, jestli se rozhodnu zůstat a udělám si specializaci tady nebo někde v Evropě. A jelikož jsem byl už trošku známý, mohl jsem si vybrat, které místo chci a jak to chci. Takže to bylo jednoduché a zůstal jsem.

Vy jste se narodil v Íránu, ale pak jste s rodinou žili v Kuvajtu. Ve které z těchto zemí jste chodil do školy?
Chodil jsem do školy v Kuvajtu, ale byla to americká škola. Asi čtyři roky.

Mohl byste čtenářům přiblížit, jak to vypadá v kuvajtské škole? Co se tam učí za předměty?
Americká škola, do které jsem chodil, byla fantastická, protože byla privátní. Každý tam musel platit šest nebo sedm tisíc dolarů ročně. Měli jsme luxusní obědy a luxusní svačiny. Každý den jsme museli zvolit oblečení podle toho, jestli se šlo sportovat nebi na výuku fyziky /3:40?/. Byly jsme ještě malé děti.
Ale za čas jsem se dostal do stavu, že jsem nepsal ani nečetl persky. Táta si řekl, že nemůže existovat Peršan, který neumí persky. Začal jsem tedy chodit do perské školy, ale mezi Íránem a Kuvajtem nastala válka, takže jsem se odstěhoval zpátky do Íránu. Tam jsem byl čtyři roky ve škole a pak jsem zase vrátil do Kuvajtu a pak jsem odjel do Dubaje. Bylo to komplikované. A když jsem skončil gymnázium, odjel jsem sem.

Mohly chodit do školy společně s vámi i dívky?
Do americké školy ano, ale do perské školy jsme chodily odděleně.

Co jste se ve škole učili? Jaké předměty jste měl nejradši?
Záleží na tom, jaký stupeň školy myslíte, protože to bylo různé. Zpočátku je to všeobecnější, všichni musí studovat to samé, to znamená matematiku, fyziku, biologii a takové předměty, ale hodně jednoduše. Když je ti pak dvanáct třináct let, rozhodneš se, co chceš studovat na univerzitě – jestli hodláš studovat filosofii, máš na gymnáziu jiné předměty, než jsem měl já, protože jsem chtěl jít studovat medicínu. Učil jsem se většinou biologii, chemii, fyziku, matematiku. Musím říct, že perské školy jsou velmi náročné, protože musíte nastudovat mnoho zbytečných věcí a projít testy. Nyní uvažují o tom, že se to musí změnit, ale já jsem takto ještě dostudoval.

Jak na vás působí Češi a v čem myslíte, že jsou jiní než Íránci?
Ve spoustě věcí. Írán je země, která nedávno prožila obrovskou válku. Moje maminka je z jižního Íránu, a když jednoho dne ráno vstala, Iráčané byli uprostřed města. Nedalo se nic dělat. Kolem tří milionů obyvatel z jižního Íránu se muselo přestěhovat do jiných částí Íránu. Neměli práci, neměli kde bydlet. Takže v tomhle je ta země jiná. Dá se říct, že na mnoha místech neplatí žádný zákon.
Lidé jsou tam ale vášnivější, trochu víc horkokrevní, to znamená, že se rychleji naštvou a mnohem víc se smějí. A milují cizince. Tím je tato země známá. Třeba jsou věci, které neuvidíte nikde jinde, jen v Íránu. Stojíte třeba ve frontě na lístek, a pokud jste cizinec, všichni vás pustí dopředu a nikomu to nevadí. Nikdo s tím prostě nemá problém, což je v České republice naopak. Všichni se na vás dívají, co tu děláte. Neříkám, že se takhle chová i mladá generace, ale u starší generace to tak je pořád. Aspoň jsem to takto cítil, když jsem občas jel tramvají. Starší lidé se na mě dívali tak, jako bych tu zabíral místo. V Íránu je to pravý opak, skutečně milují cizince. Když řekne cizinec pár slov, pár vět – třeba persky – zbožňují ho. „Pojď si poslechnout, jak mluví!“ Všichni se to chtějí hned naučit. Takže v tomto je to jiné. Musíte tam být, abyste to pochopili.

Jakým způsobem ovlivňuje život v Íránu náboženství? Patří Írán k těm tolerantnějším muslimským zemím?
Je to komplikované. Aby to člověk pochopil, musí porozumět tomu, co se v Íránu stalo za posledních třicet let. Dříve to bylo království a našemu královi se v perštině říkalo šáh. Byl hodně proevropský, což znamená, že chtěl změnit kulturu tak, aby se co nejvíc podobala těm západním, aby se lidé oblékali podobně, aby se hudební styl přiblížil tomu evropskému. Ale nějak hodně tlačil a změny chtěl moc rychle. Lidi se nechali pobláznit, provedli revoluci a do vlády se dostali osoby, které jsou trochu fanatické. Došlo k válce a osm let tito lidé vydávali zákony, které chtěli.
Ve skutečnosti tak 70 % lidí není tolik věřící a dá se říct, že 40 % nevěří vůbec, ale vláda se drží náboženství a vydává svoje zákony. To znamená, že dívky musí nosit aspoň malý šátek zakrývající vlasy. Když ale zajdeš na nějakou soukromou párty, uvidíš tam padesát dívek a padesát kluků, kteří jsou oblečeni normálně jako Evropané a baví se tam spolu.

Dodržujete vy sám nějaká náboženská pravidla?
Já jsem člověk, který věří, že existuje síla. Pro někoho to může být Bůh, pro někoho třeba Ježíš, pro někoho zase něco jiného. Nepatřím tedy mezi lidi, kteří si myslí, že vše se děje náhodně. Ale abych dodržoval nějaké zákony a pravidla, nějaké náboženství, to ne.

Jaké to mají z vašeho pohledu ženy v Íránu?
Ženy všude na světě bojují za svá práva, protože v minulosti si muži, kteří většinou působili v armádě, nastavili zákony a na ženy zapomněli. Ale dnes se za ženská práva bojuje i v Íránu. A spoustu věcí, které si lidé ve světě myslí, není pravda. Ženy tam mají svobodu a dělají, co chtějí. Ale když chtějí jít dívky třeba do bazénu, mají jeden den, kdy chodí jen dívky. V jiný den chodí jen muži a v jiný chodí společně. Dívky v Íránu studují na univerzitě častěji než kluci. Pracují tam, kde chtějí – v supermarketu nebo ve špitále, prostě kdekoli. Práva mají, ale i nadále o ně bojují, což je správně. Takhle by to mělo být.

V muslimských zemích fungovalo odjakživa mnohoženství. Je v Íránu časté i dnes? Jak se na to díváte vy?
V Íránu, dá se říct, mnohoženství už neexistuje, protože když se člověk podívá na zákon, který toto upravuje, je velmi přísný. Pokud chce totiž muž druhou ženu, manželka o tom musí vědět, musí s tím souhlasit a musí to podepsat, že to ví. Muž navíc k tomu musí mít důvod, např. že sice svoji ženu miluje, ale ona nemůže mít děti. Nebo že se zbláznila :). Prostě nějaký důvod, který by odpovídal tomu, že nechce svoji manželku opustit, protože si nepřeje, aby zůstala sama, a zároveň i manželka souhlasí, že si vezme další ženu. S tím ale dnes už žádná dívka souhlasit nebude, takže mnohoženství už vlastně neexistuje. Můžete se ale setkat se staršími muži, třeba šedesátníky, kteří mají dvě manželky, a všichni tři žijí spolu.
Na jednu stranu s mnohoženstvím trochu souhlasím, protože muži na Západě mají často milenky. Jestliže otěhotní, muž ji opustí a zůstane svobodnou matkou, což je hrozné. U nás svobodné matky moc nepotkáte, protože když chce muž mít milenku, vezme si ji i za ženu a musí jí dávat peníze a starat se o ni. A pozor – má povinnost dávat oběma manželkám stejně, takže když jedné koupí auto, druhé musí také. Jinak by mohl skončit u soudu. Takže na jedné straně to s sebou nese větší pořádek, protože tu nenajdete muže, který by měl šest milenek, které pak otěhotní, a stanou se z nich svobodné maminky. To je velká věc, vždyť ženy pak trpí, když jsou na to samy. Můžete se zeptat dívek, které mají děti a zůstali svobodné – pochopíte, jak je to pro ně těžké. Většina mužů váhá vzít si ženu, která už má dítě. V Íránu tedy takové problémy nejsou tak časté.

Setkal jste se před tím, než jste se stal známým, s nějakou negativní reakcí lidí kvůli vašemu původu? Čas od času ano. Občas se ke mně někdo nezachoval hezky, ale je to hodně individuální. Člověk může kvůli něčemu nesnášet lidi s jinou barvou kůže.
Řeknu jednoduchý příklad, který se stává poměrně často. Kluk, třeba Čech, má dívku, která se zblázní do černovlasého a celkově odlišného muže. A kvůli němu opustí svého původního přítele. Chápu, že ten kluk bude asi nesnášet všechny cizince s černými vlasy. Takže i tohle jsem čas od času slyšel. Jednou v Plzni, to už bylo pár měsíců po Superstar, jsme si s kamarádem vyšli ven a někdo začal na ulici vykřikovat moje jméno, takže jsem na něj zamával. Když ke mně ale přišel, začal mi nadávat. Řekl jsem tedy jeho kamarádům, ať ho odvedou domů, že už má dneska dost. On zaslechl, že jsem pověděl „domů“, a řekl: „Domů? Já jsem tady doma! Ty tady nejsi doma!“ A začal znovu nadávat, tak jsme se trošku poprali.
To jsou situace, ke kterým dochází v zemích, které byly nějaký čas uzavřené. Musíme pochopit, že to potřebuje čas a nakonec to bude pryč. Vaše generace chodí do školy s lidmi s jinou barvou pleti a zajímá se o jiné kultury. Místo nenávisti máte jiné kultury spíše zájem poznat. Dřív to takhle nebylo a to musíme chápat. Je jasné, že za deset patnáct let to bude ještě dál. Bude mnohem lépe.

Jak se na vás dívali spolužáci v době vašich studií?
Všichni moji spolužáci byli cizinci. Pocházeli z Bulharska, Švédska, Řecka, Portugalska, z různých arabských zemí… Proto jsem se mezi nimi necítil špatně. I naši profesoři byli na cizince zvyklí, protože je učili už několik let. Navíc lidé, kteří studují na univerzitě, a zvláště medicínu, mají trochu jinou mentalitu než mužský, který pracuje například v baru. Na univerzitě se potkáte s lidmi, kteří se zajímají o jiné věci. Kdyby proti cizincům někdo ze školy něco namítal, ostatní by si říkali, že je snad na hlavu. Máme jedenadvacáté století, lidé žijí společně a nikdo se neohlíží na barvu kůže nebo původ. To je úplně jedno.

Je podle vás česká společnost k národnostním menšinám spíše tolerantní, nebo naopak nesnášenlivá?
Záleží na tom, o kterou menšinu jde. Češi milují evropské národy, třeba Španěly nebo Italy, kteří vypadají jako já. Možná jsou trochu světlejší. Když jsi Ital, tak hned lidé na to:„Ach, Itálie!“, ale když řekneš, že jsi ze Saudské Arábie, uslyšíš rozdílnou reakci. Je to kvůli tomu, co všechno se k nám dostane z médií – řekl bych, že 80 % všeho, co slyšíte, jsou lži. Proč? Když o Íránu, Saudské Arábii nebo Kuvajtu nic nevíte, a najednou ve zprávách ukazují muže, který zabil svoji dceru, dozvíte se o té zemi jen tuto jedinou informaci. To samé by se stalo, pokud by íránská média ukázala Čecha, který týral své dítě. Všichni v Íránu by si mysleli, že i ostatní Češi jsou takoví. Záleží proto na tom, jak co prezentujeme. Když budeme vnímat jen ty špatné zprávy, ovlivní to naše názory.
Vše potřebuje čas. Je nutné, aby mladá generace do těchto zemí cestovala a poznala je. Totiž lidé, kteří byli v Íránu, si ho zamilovali. Pocítili to, co jsem říkal – že Íránci milují cizince. Každý chce cizince něčím obdarovat nebo je někam pozvat. Může se klidně stát, že pokud půjdete v Íránu někam do restaurace, jako cizinec nebudete muset zaplatit, protože vás pozvou na účet podniku. Tohle ale o Íránu neuslyšíte, protože ve zprávách se o tom nemluví. Proto na jednu stranu rozumím, proč mají Češi na menšiny takový názor. Časem se to ale změní.

Přihlásil jste se do soutěže Česko hledá SuperStar sám, nebo vás k tomu někdo přemluvil?
Dá se říct, že sám.

Zpíval jste už předtím někde veřejně? V Čechách nebo i doma v Íránu.
Zpívám celý život. Zpěv miluji. Vlastně od té doby, co jsem si začal uvědomovat sám sebe, zpívám. O víkendech jsme si s bratrem hráli na zpěváky – do ruky jsme vzali cokoli, co vypadalo jako mikrofon, a na posteli jsme zpívali moderní písničky. A naše maminka hrála šílenou fanynku, tancovala tak. V té době to tedy začalo.
Později jsem hrál profesionálně basketbal a pořád jsem musel chodit pěšky – ze školy do klubu a zpátky. Tak jsem si po cestě většinou zpíval. Zjistil jsem, že mi zpěv dělá vnitřně dobře, a když na mě přitom ani nikdo nic neházel ani mi za to nenadával, poznal jsem, že mám asi dobrý hlas.
Když jsem tu pak začal studovat, zpíval jsem jednou za týden v restauraci. No, a potom přišla Superstar, tak jsem se přihlásil.

Myslíte si, že vám ve vašem úspěchu pomohl exotický vzhled?
V něčem určitě ano, ale v něčem ne. To, že jsem jiný, způsobilo, že hned, jak jsem se ukázal v televizi, mě lidé registrovali. Pamatuju si, že hned druhý den mě lidé na ulici zdravili. To se Čechů netýká, protože většinou vypadají stejně, takže v tom jsem měl plus.
Problém byla ale jazyková bariéra. V té době jsem mluvil česky mnohem hůř než teď a neznal jsem některé písničky. Třeba když jsem přijel poprvé na konkurz do Kongresového centra tady v Praze, byly tu asi tři tisíce lidí. Při čekání začali všichni společně zpívat známé české písničky a já se jen díval. V tom jsem měl velké mínus. Také si vzpomínám, že pro mě byla velmi těžká kola, kdy jsme měli zpívat písničky z divadla Semafor.

Jak jste spolu vycházeli s ostatními účastníky?
Báječně, i když někoho jsem třeba neměl moc rád. Nevím, jestli to už také vnímáte, ale až vám bude třeba víc, potkáte člověka, kterého máte rádi a ani nevíte proč. A občas zase potkáte člověka, kterého prostě nemusíte, i když vám nic špatného neudělal.
Já jsem takový. Buď mám z člověka dobrý pocit, nebo špatný. A když je to špatný pocit, většinou se to nezmění. Byli tam ale i lidé, které jsem měl opravdu rád, ale i tací, s kterými jsem komunikoval méně.

Když jste vypadl, vyčítal jste si, že jste to mohl zvládnout lépe?
Absolutně ne. Pamatuji si, že když už se blížila poslední kola, chtěl jsem odejít, protože byl na mě vyvíjen silný tlak. Všude v novinách psali, že brzy vypadnu kvůli tomu, že neumím česky. I porota na mě tlačila. Na jednu stranu jsem chápal, proč nechtěli, abych byl českou SuperStar já, ale nějaký Čech. Nikdy totiž nebudu zpívat české písničky a ani neudělám český hit.
Tak mě začali kritizovat. Cítil jsem to a chtěl jsem odejít co nejdřív. Nikdy jsem ani jednou nedoufal v to, že tu soutěž vyhraju. Šel jsem do toho, abych se bavil a nasbíral zkušenosti, a v tomhle smyslu se mi to povedlo.

Jak váš pěvecký úspěch v Čechách vnímá vaše rodina?
Když jsem přijel domů a ukázal jsem tátovi moje CD, podíval se na něj a řekl: „Jo, dobrý.“ A dal mi ho zpátky. Můj táta totiž vždycky chtěl, abych se stal lékařem. Hrál jsem pět let činohru v divadle a on se nikdy nepřišel podívat. Vždycky říkal, že muž musí být lékař a ať dělá i ostatní věci, které chce, ale jeho to nezajímá. Nikdy mi v tom nedal podporu.
Moje sestry byly ale samozřejmě nadšené, rozdávaly všude moje CD a ukazovaly videa. A moje maminka k tomu vždycky poví: „Já věděla, že něco dokážeš.“

Jste doma v Íránu populární podobně jako v Česku? Máte příležitost tam veřejně vystupovat?
Ne. Já jsem v Íránu nikdy veřejně nezpíval, protože jsem tam žil jen pět let. Ale možnosti tam jsou. Znám spoustu muzikantů, kteří mi během posledních čtyř let říkali, že i tam o mně slyšeli. Nabízeli mi i práci, ale ještě jsem se nerozhodl, jestli budu pokračovat. Nějaké plány však mám. Chci udělat CD, na kterém bude stylově namíchaná perská a česká hudba. Ovšem perská hudba, kterou jste v Čechách ještě neměli možnost slyšet. Máme různé nástroje, které mají nádherný zvuk, a přitom je tu lidé v životě neviděli. Namíchat to všechno správně dohromady potřebuje čas. Tak uvidíme.

Měl jste někdy nějaký pěvecký vzor?
Ano, spoustu. Líbí se mi hlasy mnoha zpěváků, Američanů, Evropanů nebo od nás. Ale nikdy jsem neměl zpěváka jako vzor v životě, protože zpěváci a zpěvačky vedou úplně jiný způsob života, který jsem já nikdy žít nechtěl. Pořád řešit, kdo o mně píše a kdo nepíše, a udělat cokoli, abych se stal ještě slavnější … to jsem nikdy nechtěl. Mám spíš vzory mezi lidmi, kteří jsou stejně staří jako já a jsou hodně úspěšní, třeba Roger Federer. O něm si myslím, že je skutečným vzorem pro mnoho lidí. Svoji profesi zvládá výborně, je slušný, pomáhá lidem. Takže ano, jako vzor mám jeho.

Kdo z českých zpěváků a zpěvaček se vám líbí?
Záleží zase na tom, jestli jde o hlas nebo o charakter. Je mnoho lidí, kteří mají výborný hlas, ale když je poznáte blíž, nejsou dobří. Moc se mi třeba líbí hlas Petra Koláře. Ten má podle mě výborný hlas. Mám rád i hlas Lucie Bílé. Ale je těžké říct, koho mám rád pro jeho charakteru. Myslím, že Karel Gott je dobrý člověk. Je slušný a elegantní v tom, jak se chová a co dělá. Ten se mi líbí charakterem i jako zpěvák.

Udržel jste si své fanoušky dodnes i 6 let po SuperStar?
Dá se říct, že ano.

Kde vás mohou fanoušci slyšet zpívat?
Lidé, kteří chtějí vidět moje vystoupení nebo koncert, si většinou informace získají. Stačí na internetu zadat moje jméno a vyskočí různé stránky s naplánovanými koncerty. Máme teď novou kapelu, v níž zpívám, jmenuje se Amirante. Zároveň ale vystupuji i sám.

Jak často?
Je to těžké, jsem lékař na plný úvazek. Každé ráno vstávám v půl sedmé a jedu do práce, kde končím kolem čtvrté nebo páté. Záleží na množství práce. Když jsem třeba hrál v divadle, hned po práci jsem běžel do divadla. Během měsíce mívám zhruba tak čtyři pět vystoupení.

Myslíte si, při jednání s pacienty je výhodou, že jste známý?
Zpočátku jsem si myslel, že ne, ale dnes vidím, že to má svoje výhody. Na dveřích v nemocnici máme napsaná jména lékařů, proto když lidi přicházejí do ordinace, mají pocit, že toho člověka, který je bude ošetřovat, znají. Pacienti se na mě usmívají, povídáme si spolu, krásně mi v ordinaci zpívají a tak. Je to mnohem přátelštější. V tomto ohledu to tedy strašně pomohlo.

Co se vám na práci lékaře nejvíc líbí? Proč jste si ji vlastně vybral?
Jako dítě mě na tom lákala samozřejmě prestiž lékařského povolání. A když jsem byl trochu starší, líbilo se mi získávat nové informace. Medicína je nádherná věda, protože když třeba dýcháte, přesně víte, co se děje, jak kyslík přichází do krve, jaký máte tep a podobně. Prostě znáte všechno, co v těle probíhá.
Když mi ale bylo třináct čtrnáct let, už mě medicína tolik nelákala. Chtěl jsem studovat herectví, představoval jsem si, že jsem režisér. Ale zároveň jsem věděl, že pokud bych to řekl tátovi, tak mě zabije a pak zabije sebe :). Vzpomínám si, že když jsem byl malý a otec přijel z práce domů, vzal si mě k sobě a pokaždé se mě zeptal, čímpak chci být. Odpověděl jsem, že doktorem. V tu chvíli se mu vždycky rozzářily oči, protože cítil, že každý den, který věnuje práci, má význam. Věřil jsem, že dokážu zvládnout víc věcí najednou. Dá se říct, že medicínu jsem částečně studoval i kvůli němu.

Kdybyste někdy stál před rozhodnutím, že si budete muset vybrat mezi prací lékaře a zpěvem, čemu byste dal přednost?
Nemusíte být profesionální zpěvák, abyste zpíval. Já můžu být zpěvák i v tuhle chvíli. Když budu chtít, zazpívám si. Je mi úplně jedno, jestli za to dostanu peníze, nebo mě někdo poslouchá jen tak. Být lékařem je na celý život, je to nádherné povolání. Představte si, že některé práce, které jsou super, jsou časově omezené. Třeba modeling. To je taky krásná práce, ale jen na čas. U medicíny je to naopak – čím jste starší, tím je to hezčí. Čím jste starší lékař, tím víc vás respektují, znáte více věcí. Já například také učím a je skvělé, když se podívám na ty studenty, kteří jsou už v pátém ročníku. Přemýšlím, jaké to bude, až mi bude šedesát a budu mít ještě více takových studentů.
Vždycky jsem tedy věděl, že budu lékařem, ale zpěv je ve mně a nikdo mi to nevezme. Jestli mi neodoperují hlasivky, budu prostě zpívat.

Jak často se vídáte se svou rodinou?
Vídáme se dvakrát třikrát za rok, ale každý druhý den si voláme. Se sestrou si píšeme zprávy. Takže vím, co třeba měla k obědu. Skoro jako bychom žili vedle sebe.
Jedna sestra učí na univerzitě (IT), druhá na univerzitě studuje a třetí je inženýrka, všechny mají také spoustu práce, takže i kdybychom skutečně bydleli u sebe, stejně bychom neměli moc času si popovídat. Nejstarší sestře je 25, druhé je 20 a i když vím, že mnoho mužů to svým blízkým neříká, my se sestrami si říkáme „Mám tě rád. Mám tě ráda.“ Nestydíme se to povědět. Možná je to tím, že jsme dlouho od sebe, a přesto pořád cítíme vzájemnou lásku. Když se sejdeme, obejmeme se jako děti, i když jsme už dospělí.

Jezdíte za rodinou nebo oni jezdí sem do Čech?
Táta tu už byl několikrát, bratr zde studoval. Sestry jsou ale stále v práci nebo ještě studují, ale plánují, že v létě přijedou na návštěvu.

Plánujete se do Íránu jednou vrátit?
Vyrůstal jsem v hluboké lásce ke svým rodičům a naopak. Nikdy se ke mně nechovali špatně a na to nezapomenu. Ať se stalo co se stalo, vždy jsme společně večeřeli. I když jsme museli někdy čekat třeba do půl jedenácté, na tátu jsme počkali. Takhle jsme vychovaní. Čím jsem starší a čím starší jsou i moji rodiče, tím víc se mi stýská. Nechci, aby zůstali ve stáří sami. Nechci, aby mi jednou někdo zavolal a řekl, že táta dostal infarkt, a já bych ho viděl až v nemocnici.
S rodiči mám velmi přátelský vztah, takže když si spolu s tátou sedneme, jako bych byl vedle přítele. Vyprávíme si o všem. Ale natrvalo bych se odstěhovat zpět do Íránu asi nechtěl. Spíš být tak nějak napůl v Čechách a napůl tam.

Nikola Brzobohatá, Šárka Tycarová, Bára Šedivá a Šárka Stará
ZŠ Kladruby


Zdroj:

http://www.romanovodori.cz/clanky/ali-amiri-divali-se-na-me-jako-bych-zabiral-misto/