Ali Amiri:
Dívali se na mě,
jako bych zabíral místo
12.05.2010
Ali Amiri je
jednou z předních tváří české populární scény. Narodil se před třiceti
lety v íránském Teheránu. Vystudoval plzeňskou Lékařskou fakultu
Univerzity Karlovy, což předznamenalo jeho dnešní zaměstnání ve Fakultní
nemocnici na Bulovce, kde se specializuje na kožní onemocnění. V roce
2005 se stal finalistou soutěže Česko hledá SuperStar. V současnosti
vystupuje se skupinou Amirante a realizuje vlastní sólová vystoupení.
Proč jste se
rozhodl studovat v zahraničí? A proč jste si vybral právě Českou
republiku?
U nás je zvykem, že když chce chlap něco dokázat, musí odejít od rodičů.
Můj otec takto odešel, můj bratr také, takže když mi bylo dvanáct třináct let,
začal jsem plánovat. Věděl jsem, že až dokončím gymnázium, někam půjdu.
Česko byla náhoda. Hledal jsem mezi evropskými univerzitami, kde bych mohl
studovat, a Karlova univerzita mi přišla velmi zajímavá tím, jak je stará.
A tak jsem se rozhodl úplnou náhodou.
Byla výuka
odlišná než u vás v Íránu?
Systém, který tam mají, je francouzský. To znamená, že základní škola trvá pět
let a střední tři roky, pak čtyři roky gymnázium. Záleží na tom, jaký obor si
vybereš, ale všichni musí projít dvanáctiletou výukou. Takže systém je úplně
jiný. Neexistují žádné státní maturity. Mají tam jiné testy.
V kolika
letech jste do Čech přijel?
V sedmnácti a půl.
Jaké to bylo
ocitnout se v 17 letech v cizí zemi a neumět ani jazyk? Přijel
jste sám nebo s nějakými přáteli?
Studoval tu můj bratr. Když skončil gymnázium, také hledal, kam se vydat za
studii, takže odešel do Čech. Byl zde asi čtyři měsíce přede mnou. Takže jsem
přijel, byli jsme spolu. Ale hned druhý den odjel do Liberce a já jsem zůstal
v Poděbradech úplně sám.
Do Čech jsme ale přijeli studovat ve skupině a nikdo z nás nemluvil česky,
takže zezačátku jsme mezi sebou mluvili jenom anglicky a pomalinku jsme se
učili česky.
Co vás vedlo
k tomu, že jste se rozhodl v Čechách zůstat i po dokončení studií –
byla důvodem rozjíždějící se pěvecká kariéra nebo jste o tom uvažoval již
dříve?
Určitě to hodně pomohlo, protože když jsem dokončil studium medicíny, chtěl
jsem si udělat nějakou specializaci. Bylo na mně, jestli se rozhodnu zůstat a
udělám si specializaci tady nebo někde v Evropě. A jelikož jsem byl
už trošku známý, mohl jsem si vybrat, které místo chci a jak to chci. Takže to
bylo jednoduché a zůstal jsem.
Vy jste se
narodil v Íránu, ale pak jste s rodinou žili v Kuvajtu. Ve které
z těchto zemí jste chodil do školy?
Chodil jsem do školy v Kuvajtu, ale byla to americká škola. Asi
čtyři roky.
Mohl byste
čtenářům přiblížit, jak to vypadá v kuvajtské škole? Co se tam učí za
předměty?
Americká škola, do které jsem chodil, byla fantastická, protože byla privátní.
Každý tam musel platit šest nebo sedm tisíc dolarů ročně. Měli jsme luxusní
obědy a luxusní svačiny. Každý den jsme museli zvolit oblečení podle toho,
jestli se šlo sportovat nebi na výuku fyziky /3:40?/. Byly jsme ještě malé
děti.
Ale za čas jsem se dostal do stavu, že jsem nepsal ani nečetl persky. Táta si
řekl, že nemůže existovat Peršan, který neumí persky. Začal jsem tedy chodit do
perské školy, ale mezi Íránem a Kuvajtem nastala válka, takže jsem se
odstěhoval zpátky do Íránu. Tam jsem byl čtyři roky ve škole a pak jsem zase
vrátil do Kuvajtu a pak jsem odjel do Dubaje. Bylo to komplikované. A když
jsem skončil gymnázium, odjel jsem sem.
Mohly chodit
do školy společně s vámi i dívky?
Do americké školy ano, ale do perské školy jsme chodily odděleně.
Co jste se
ve škole učili? Jaké předměty jste měl nejradši?
Záleží na tom, jaký stupeň školy myslíte, protože to bylo různé. Zpočátku je to
všeobecnější, všichni musí studovat to samé, to znamená matematiku, fyziku,
biologii a takové předměty, ale hodně jednoduše. Když je ti pak dvanáct třináct
let, rozhodneš se, co chceš studovat na univerzitě – jestli hodláš
studovat filosofii, máš na gymnáziu jiné předměty, než jsem měl já, protože
jsem chtěl jít studovat medicínu. Učil jsem se většinou biologii, chemii,
fyziku, matematiku. Musím říct, že perské školy jsou velmi náročné, protože
musíte nastudovat mnoho zbytečných věcí a projít testy. Nyní uvažují
o tom, že se to musí změnit, ale já jsem takto ještě dostudoval.
Jak na vás
působí Češi a v čem myslíte, že jsou jiní než Íránci?
Ve spoustě věcí. Írán je země, která nedávno prožila obrovskou válku. Moje
maminka je z jižního Íránu, a když jednoho dne ráno vstala, Iráčané byli
uprostřed města. Nedalo se nic dělat. Kolem tří milionů obyvatel z jižního
Íránu se muselo přestěhovat do jiných částí Íránu. Neměli práci, neměli kde
bydlet. Takže v tomhle je ta země jiná. Dá se říct, že na mnoha místech
neplatí žádný zákon.
Lidé jsou tam ale vášnivější, trochu víc horkokrevní, to znamená, že se
rychleji naštvou a mnohem víc se smějí. A milují cizince. Tím je tato země
známá. Třeba jsou věci, které neuvidíte nikde jinde, jen v Íránu. Stojíte
třeba ve frontě na lístek, a pokud jste cizinec, všichni vás pustí dopředu a
nikomu to nevadí. Nikdo s tím prostě nemá problém, což je v České
republice naopak. Všichni se na vás dívají, co tu děláte. Neříkám, že se takhle
chová i mladá generace, ale u starší generace to tak je pořád. Aspoň
jsem to takto cítil, když jsem občas jel tramvají. Starší lidé se na mě dívali
tak, jako bych tu zabíral místo. V Íránu je to pravý opak, skutečně milují
cizince. Když řekne cizinec pár slov, pár vět – třeba persky –
zbožňují ho. „Pojď si poslechnout, jak mluví!“ Všichni se to chtějí hned
naučit. Takže v tomto je to jiné. Musíte tam být, abyste to pochopili.
Jakým
způsobem ovlivňuje život v Íránu náboženství? Patří Írán k těm
tolerantnějším muslimským zemím?
Je to komplikované. Aby to člověk pochopil, musí porozumět tomu, co se
v Íránu stalo za posledních třicet let. Dříve to bylo království a našemu
královi se v perštině říkalo šáh. Byl hodně proevropský, což znamená, že
chtěl změnit kulturu tak, aby se co nejvíc podobala těm západním, aby se lidé
oblékali podobně, aby se hudební styl přiblížil tomu evropskému. Ale nějak
hodně tlačil a změny chtěl moc rychle. Lidi se nechali pobláznit, provedli
revoluci a do vlády se dostali osoby, které jsou trochu fanatické. Došlo
k válce a osm let tito lidé vydávali zákony, které chtěli.
Ve skutečnosti tak 70 % lidí není tolik věřící a dá se říct, že 40 %
nevěří vůbec, ale vláda se drží náboženství a vydává svoje zákony. To znamená,
že dívky musí nosit aspoň malý šátek zakrývající vlasy. Když ale zajdeš na
nějakou soukromou párty, uvidíš tam padesát dívek a padesát kluků, kteří jsou
oblečeni normálně jako Evropané a baví se tam spolu.
Dodržujete
vy sám nějaká náboženská pravidla?
Já jsem člověk, který věří, že existuje síla. Pro někoho to může být Bůh, pro
někoho třeba Ježíš, pro někoho zase něco jiného. Nepatřím tedy mezi lidi, kteří
si myslí, že vše se děje náhodně. Ale abych dodržoval nějaké zákony a pravidla,
nějaké náboženství, to ne.
Jaké to mají
z vašeho pohledu ženy v Íránu?
Ženy všude na světě bojují za svá práva, protože v minulosti si muži,
kteří většinou působili v armádě, nastavili zákony a na ženy zapomněli.
Ale dnes se za ženská práva bojuje i v Íránu. A spoustu věcí,
které si lidé ve světě myslí, není pravda. Ženy tam mají svobodu a dělají, co
chtějí. Ale když chtějí jít dívky třeba do bazénu, mají jeden den, kdy chodí
jen dívky. V jiný den chodí jen muži a v jiný chodí společně. Dívky
v Íránu studují na univerzitě častěji než kluci. Pracují tam, kde
chtějí – v supermarketu nebo ve špitále, prostě kdekoli. Práva mají,
ale i nadále o ně bojují, což je správně. Takhle by to mělo být.
V muslimských
zemích fungovalo odjakživa mnohoženství. Je v Íránu časté i dnes? Jak
se na to díváte vy?
V Íránu, dá se říct, mnohoženství už neexistuje, protože když se člověk
podívá na zákon, který toto upravuje, je velmi přísný. Pokud chce totiž muž
druhou ženu, manželka o tom musí vědět, musí s tím souhlasit a musí
to podepsat, že to ví. Muž navíc k tomu musí mít důvod, např. že sice
svoji ženu miluje, ale ona nemůže mít děti. Nebo že se zbláznila :). Prostě
nějaký důvod, který by odpovídal tomu, že nechce svoji manželku opustit,
protože si nepřeje, aby zůstala sama, a zároveň i manželka souhlasí, že si
vezme další ženu. S tím ale dnes už žádná dívka souhlasit nebude, takže
mnohoženství už vlastně neexistuje. Můžete se ale setkat se staršími muži,
třeba šedesátníky, kteří mají dvě manželky, a všichni tři žijí spolu.
Na jednu stranu s mnohoženstvím trochu souhlasím, protože muži na Západě
mají často milenky. Jestliže otěhotní, muž ji opustí a zůstane svobodnou
matkou, což je hrozné. U nás svobodné matky moc nepotkáte, protože když
chce muž mít milenku, vezme si ji i za ženu a musí jí dávat peníze a
starat se o ni. A pozor – má povinnost dávat oběma manželkám
stejně, takže když jedné koupí auto, druhé musí také. Jinak by mohl skončit
u soudu. Takže na jedné straně to s sebou nese větší pořádek, protože
tu nenajdete muže, který by měl šest milenek, které pak otěhotní, a stanou se
z nich svobodné maminky. To je velká věc, vždyť ženy pak trpí, když jsou
na to samy. Můžete se zeptat dívek, které mají děti a zůstali svobodné –
pochopíte, jak je to pro ně těžké. Většina mužů váhá vzít si ženu, která už má
dítě. V Íránu tedy takové problémy nejsou tak časté.
Setkal jste
se před tím, než jste se stal známým, s nějakou negativní reakcí lidí
kvůli vašemu původu? Čas od času
ano. Občas se ke mně někdo nezachoval hezky, ale je to hodně individuální.
Člověk může kvůli něčemu nesnášet lidi s jinou barvou kůže.
Řeknu jednoduchý příklad, který se stává poměrně často. Kluk, třeba Čech, má
dívku, která se zblázní do černovlasého a celkově odlišného muže. A kvůli
němu opustí svého původního přítele. Chápu, že ten kluk bude asi nesnášet
všechny cizince s černými vlasy. Takže i tohle jsem čas od času
slyšel. Jednou v Plzni, to už bylo pár měsíců po Superstar, jsme si
s kamarádem vyšli ven a někdo začal na ulici vykřikovat moje jméno, takže
jsem na něj zamával. Když ke mně ale přišel, začal mi nadávat. Řekl jsem tedy
jeho kamarádům, ať ho odvedou domů, že už má dneska dost. On zaslechl, že jsem
pověděl „domů“, a řekl: „Domů? Já jsem tady doma! Ty tady nejsi doma!“
A začal znovu nadávat, tak jsme se trošku poprali.
To jsou situace, ke kterým dochází v zemích, které byly nějaký čas
uzavřené. Musíme pochopit, že to potřebuje čas a nakonec to bude pryč. Vaše
generace chodí do školy s lidmi s jinou barvou pleti a zajímá se
o jiné kultury. Místo nenávisti máte jiné kultury spíše zájem poznat. Dřív
to takhle nebylo a to musíme chápat. Je jasné, že za deset patnáct let to bude
ještě dál. Bude mnohem lépe.
Jak se na
vás dívali spolužáci v době vašich studií?
Všichni moji spolužáci byli cizinci. Pocházeli z Bulharska, Švédska,
Řecka, Portugalska, z různých arabských zemí… Proto jsem se mezi nimi
necítil špatně. I naši profesoři byli na cizince zvyklí, protože je učili
už několik let. Navíc lidé, kteří studují na univerzitě, a zvláště medicínu,
mají trochu jinou mentalitu než mužský, který pracuje například v baru. Na
univerzitě se potkáte s lidmi, kteří se zajímají o jiné věci. Kdyby
proti cizincům někdo ze školy něco namítal, ostatní by si říkali, že je snad na
hlavu. Máme jedenadvacáté století, lidé žijí společně a nikdo se neohlíží na
barvu kůže nebo původ. To je úplně jedno.
Je podle vás
česká společnost k národnostním menšinám spíše tolerantní, nebo naopak
nesnášenlivá?
Záleží na tom, o kterou menšinu jde. Češi milují evropské národy, třeba
Španěly nebo Italy, kteří vypadají jako já. Možná jsou trochu světlejší. Když
jsi Ital, tak hned lidé na to:„Ach, Itálie!“, ale když řekneš, že jsi ze
Saudské Arábie, uslyšíš rozdílnou reakci. Je to kvůli tomu, co všechno se k nám
dostane z médií – řekl bych, že 80 % všeho, co slyšíte, jsou
lži. Proč? Když o Íránu, Saudské Arábii nebo Kuvajtu nic nevíte, a
najednou ve zprávách ukazují muže, který zabil svoji dceru, dozvíte se
o té zemi jen tuto jedinou informaci. To samé by se stalo, pokud by
íránská média ukázala Čecha, který týral své dítě. Všichni v Íránu by si
mysleli, že i ostatní Češi jsou takoví. Záleží proto na tom, jak co
prezentujeme. Když budeme vnímat jen ty špatné zprávy, ovlivní to naše názory.
Vše potřebuje čas. Je nutné, aby mladá generace do těchto zemí cestovala a
poznala je. Totiž lidé, kteří byli v Íránu, si ho zamilovali. Pocítili to,
co jsem říkal – že Íránci milují cizince. Každý chce cizince něčím
obdarovat nebo je někam pozvat. Může se klidně stát, že pokud půjdete
v Íránu někam do restaurace, jako cizinec nebudete muset zaplatit, protože
vás pozvou na účet podniku. Tohle ale o Íránu neuslyšíte, protože ve
zprávách se o tom nemluví. Proto na jednu stranu rozumím, proč mají Češi
na menšiny takový názor. Časem se to ale změní.
Přihlásil
jste se do soutěže Česko hledá SuperStar sám, nebo vás k tomu někdo
přemluvil?
Dá se říct, že sám.
Zpíval jste
už předtím někde veřejně? V Čechách nebo i doma v Íránu.
Zpívám celý život. Zpěv miluji. Vlastně od té doby, co jsem si začal uvědomovat
sám sebe, zpívám. O víkendech jsme si s bratrem hráli na
zpěváky – do ruky jsme vzali cokoli, co vypadalo jako mikrofon, a na
posteli jsme zpívali moderní písničky. A naše maminka hrála šílenou
fanynku, tancovala tak. V té době to tedy začalo.
Později jsem hrál profesionálně basketbal a pořád jsem musel chodit
pěšky – ze školy do klubu a zpátky. Tak jsem si po cestě většinou zpíval.
Zjistil jsem, že mi zpěv dělá vnitřně dobře, a když na mě přitom ani nikdo nic
neházel ani mi za to nenadával, poznal jsem, že mám asi dobrý hlas.
Když jsem tu pak začal studovat, zpíval jsem jednou za týden v restauraci.
No, a potom přišla Superstar, tak jsem se přihlásil.
Myslíte si,
že vám ve vašem úspěchu pomohl exotický vzhled?
V něčem určitě ano, ale v něčem ne. To, že jsem jiný, způsobilo, že
hned, jak jsem se ukázal v televizi, mě lidé registrovali. Pamatuju si, že
hned druhý den mě lidé na ulici zdravili. To se Čechů netýká, protože většinou
vypadají stejně, takže v tom jsem měl plus.
Problém byla ale jazyková bariéra. V té době jsem mluvil česky mnohem hůř
než teď a neznal jsem některé písničky. Třeba když jsem přijel poprvé na
konkurz do Kongresového centra tady v Praze, byly tu asi tři tisíce lidí.
Při čekání začali všichni společně zpívat známé české písničky a já se jen
díval. V tom jsem měl velké mínus. Také si vzpomínám, že pro mě byla velmi
těžká kola, kdy jsme měli zpívat písničky z divadla Semafor.
Jak jste
spolu vycházeli s ostatními účastníky?
Báječně, i když někoho jsem třeba neměl moc rád. Nevím, jestli to už také
vnímáte, ale až vám bude třeba víc, potkáte člověka, kterého máte rádi a ani
nevíte proč. A občas zase potkáte člověka, kterého prostě nemusíte,
i když vám nic špatného neudělal.
Já jsem takový. Buď mám z člověka dobrý pocit, nebo špatný. A když je
to špatný pocit, většinou se to nezmění. Byli tam ale i lidé, které jsem
měl opravdu rád, ale i tací, s kterými jsem komunikoval méně.
Když jste
vypadl, vyčítal jste si, že jste to mohl zvládnout lépe?
Absolutně ne. Pamatuji si, že když už se blížila poslední kola, chtěl jsem
odejít, protože byl na mě vyvíjen silný tlak. Všude v novinách psali, že
brzy vypadnu kvůli tomu, že neumím česky. I porota na mě tlačila. Na jednu
stranu jsem chápal, proč nechtěli, abych byl českou SuperStar já, ale nějaký
Čech. Nikdy totiž nebudu zpívat české písničky a ani neudělám český hit.
Tak mě začali kritizovat. Cítil jsem to a chtěl jsem odejít co nejdřív. Nikdy
jsem ani jednou nedoufal v to, že tu soutěž vyhraju. Šel jsem do toho,
abych se bavil a nasbíral zkušenosti, a v tomhle smyslu se mi to povedlo.
Jak váš
pěvecký úspěch v Čechách vnímá vaše rodina?
Když jsem přijel domů a ukázal jsem tátovi moje CD, podíval se na něj a řekl:
„Jo, dobrý.“ A dal mi ho zpátky. Můj táta totiž vždycky chtěl, abych se
stal lékařem. Hrál jsem pět let činohru v divadle a on se nikdy nepřišel
podívat. Vždycky říkal, že muž musí být lékař a ať dělá i ostatní věci,
které chce, ale jeho to nezajímá. Nikdy mi v tom nedal podporu.
Moje sestry byly ale samozřejmě nadšené, rozdávaly všude moje CD a ukazovaly
videa. A moje maminka k tomu vždycky poví: „Já věděla, že něco
dokážeš.“
Jste doma
v Íránu populární podobně jako v Česku? Máte příležitost tam veřejně
vystupovat?
Ne. Já jsem v Íránu nikdy veřejně nezpíval, protože jsem tam žil jen pět
let. Ale možnosti tam jsou. Znám spoustu muzikantů, kteří mi během posledních
čtyř let říkali, že i tam o mně slyšeli. Nabízeli mi i práci,
ale ještě jsem se nerozhodl, jestli budu pokračovat. Nějaké plány však mám.
Chci udělat CD, na kterém bude stylově namíchaná perská a česká hudba. Ovšem
perská hudba, kterou jste v Čechách ještě neměli možnost slyšet. Máme
různé nástroje, které mají nádherný zvuk, a přitom je tu lidé v životě
neviděli. Namíchat to všechno správně dohromady potřebuje čas. Tak uvidíme.
Měl jste
někdy nějaký pěvecký vzor?
Ano, spoustu. Líbí se mi hlasy mnoha zpěváků, Američanů, Evropanů nebo od nás.
Ale nikdy jsem neměl zpěváka jako vzor v životě, protože zpěváci a
zpěvačky vedou úplně jiný způsob života, který jsem já nikdy žít nechtěl. Pořád
řešit, kdo o mně píše a kdo nepíše, a udělat cokoli, abych se stal ještě
slavnější … to jsem nikdy nechtěl. Mám spíš vzory mezi lidmi, kteří jsou stejně
staří jako já a jsou hodně úspěšní, třeba Roger Federer. O něm si myslím,
že je skutečným vzorem pro mnoho lidí. Svoji profesi zvládá výborně, je slušný,
pomáhá lidem. Takže ano, jako vzor mám jeho.
Kdo
z českých zpěváků a zpěvaček se vám líbí?
Záleží zase na tom, jestli jde o hlas nebo o charakter. Je mnoho
lidí, kteří mají výborný hlas, ale když je poznáte blíž, nejsou dobří. Moc se
mi třeba líbí hlas Petra Koláře. Ten má podle mě výborný hlas. Mám rád
i hlas Lucie Bílé. Ale je těžké říct, koho mám rád pro jeho charakteru.
Myslím, že Karel Gott je dobrý člověk. Je slušný a elegantní v tom, jak se
chová a co dělá. Ten se mi líbí charakterem i jako zpěvák.
Udržel jste
si své fanoušky dodnes i 6 let po SuperStar?
Dá se říct, že ano.
Kde vás
mohou fanoušci slyšet zpívat?
Lidé, kteří chtějí vidět moje vystoupení nebo koncert, si většinou informace
získají. Stačí na internetu zadat moje jméno a vyskočí různé stránky
s naplánovanými koncerty. Máme teď novou kapelu, v níž zpívám,
jmenuje se Amirante. Zároveň ale vystupuji i sám.
Jak často?
Je to těžké, jsem lékař na plný úvazek. Každé ráno vstávám v půl sedmé a
jedu do práce, kde končím kolem čtvrté nebo páté. Záleží na množství práce.
Když jsem třeba hrál v divadle, hned po práci jsem běžel do divadla. Během
měsíce mívám zhruba tak čtyři pět vystoupení.
Myslíte si,
při jednání s pacienty je výhodou, že jste známý?
Zpočátku jsem si myslel, že ne, ale dnes vidím, že to má svoje výhody. Na
dveřích v nemocnici máme napsaná jména lékařů, proto když lidi přicházejí
do ordinace, mají pocit, že toho člověka, který je bude ošetřovat, znají.
Pacienti se na mě usmívají, povídáme si spolu, krásně mi v ordinaci
zpívají a tak. Je to mnohem přátelštější. V tomto ohledu to tedy strašně
pomohlo.
Co se vám na
práci lékaře nejvíc líbí? Proč jste si ji vlastně vybral?
Jako dítě mě na tom lákala samozřejmě prestiž lékařského povolání. A když
jsem byl trochu starší, líbilo se mi získávat nové informace. Medicína je
nádherná věda, protože když třeba dýcháte, přesně víte, co se děje, jak kyslík
přichází do krve, jaký máte tep a podobně. Prostě znáte všechno, co v těle
probíhá.
Když mi ale bylo třináct čtrnáct let, už mě medicína tolik nelákala. Chtěl jsem
studovat herectví, představoval jsem si, že jsem režisér. Ale zároveň jsem
věděl, že pokud bych to řekl tátovi, tak mě zabije a pak zabije sebe :).
Vzpomínám si, že když jsem byl malý a otec přijel z práce domů, vzal si mě
k sobě a pokaždé se mě zeptal, čímpak chci být. Odpověděl jsem, že
doktorem. V tu chvíli se mu vždycky rozzářily oči, protože cítil, že každý
den, který věnuje práci, má význam. Věřil jsem, že dokážu zvládnout víc věcí
najednou. Dá se říct, že medicínu jsem částečně studoval
i kvůli němu.
Kdybyste
někdy stál před rozhodnutím, že si budete muset vybrat mezi prací lékaře a
zpěvem, čemu byste dal přednost?
Nemusíte být profesionální zpěvák, abyste zpíval. Já můžu být zpěvák
i v tuhle chvíli. Když budu chtít, zazpívám si. Je mi úplně jedno,
jestli za to dostanu peníze, nebo mě někdo poslouchá jen tak. Být lékařem je na
celý život, je to nádherné povolání. Představte si, že některé práce, které jsou
super, jsou časově omezené. Třeba modeling. To je taky krásná práce, ale jen na
čas. U medicíny je to naopak – čím jste starší, tím je to hezčí. Čím
jste starší lékař, tím víc vás respektují, znáte více věcí. Já například také
učím a je skvělé, když se podívám na ty studenty, kteří jsou už v pátém
ročníku. Přemýšlím, jaké to bude, až mi bude šedesát a budu mít ještě více
takových studentů.
Vždycky jsem tedy věděl, že budu lékařem, ale zpěv je ve mně a nikdo mi to
nevezme. Jestli mi neodoperují hlasivky, budu prostě zpívat.
Jak často se
vídáte se svou rodinou?
Vídáme se dvakrát třikrát za rok, ale každý druhý den si voláme. Se sestrou si
píšeme zprávy. Takže vím, co třeba měla k obědu. Skoro jako bychom žili
vedle sebe.
Jedna sestra učí na univerzitě (IT), druhá na univerzitě studuje a třetí je
inženýrka, všechny mají také spoustu práce, takže i kdybychom skutečně
bydleli u sebe, stejně bychom neměli moc času si popovídat. Nejstarší
sestře je 25, druhé je 20 a i když vím, že mnoho mužů to svým blízkým
neříká, my se sestrami si říkáme „Mám tě rád. Mám tě ráda.“ Nestydíme se to
povědět. Možná je to tím, že jsme dlouho od sebe, a přesto pořád cítíme
vzájemnou lásku. Když se sejdeme, obejmeme se jako děti, i když jsme už
dospělí.
Jezdíte za
rodinou nebo oni jezdí sem do Čech?
Táta tu už byl několikrát, bratr zde studoval. Sestry jsou ale stále
v práci nebo ještě studují, ale plánují, že v létě přijedou na
návštěvu.
Plánujete se
do Íránu jednou vrátit?
Vyrůstal jsem v hluboké lásce ke svým rodičům a naopak. Nikdy se ke mně nechovali
špatně a na to nezapomenu. Ať se stalo co se stalo, vždy jsme společně
večeřeli. I když jsme museli někdy čekat třeba do půl jedenácté, na tátu
jsme počkali. Takhle jsme vychovaní. Čím jsem starší a čím starší jsou
i moji rodiče, tím víc se mi stýská. Nechci, aby zůstali ve stáří sami.
Nechci, aby mi jednou někdo zavolal a řekl, že táta dostal infarkt, a já bych
ho viděl až v nemocnici.
S rodiči mám velmi přátelský vztah, takže když si spolu s tátou
sedneme, jako bych byl vedle přítele. Vyprávíme si o všem. Ale natrvalo
bych se odstěhovat zpět do Íránu asi nechtěl. Spíš být tak nějak napůl
v Čechách a napůl tam.
Nikola
Brzobohatá, Šárka Tycarová, Bára Šedivá a Šárka Stará
ZŠ Kladruby
Zdroj:
http://www.romanovodori.cz/clanky/ali-amiri-divali-se-na-me-jako-bych-zabiral-misto/