Ali Amiri:S médii si jen hraju!
6. 9. 2007
Ali Amiri: „S médii si jen hraju!“
Ali Amiri (27), finalista SuperStar, už půl roku pracuje jako kožař na pražské Bulovce, k tomu skládá, vystupuje s kapelou a hraje v muzikálu Angelika.
V České republice žijete devět let. Je všeobecné známo, že studium medicíny je velmi náročné, jak jste to zvládal vy jako cizinec?
„Mohl jsem si vybrat, jestli budu studovat v češtině nebo angličtině. Já jsem všechny zkoušky i státnice složil v angličtině. I přednášky jsem měl v anglickém jazyce. Když takové studium dokončíte, dostanete diplom. A pokud chcete pracovat jako lékař v Česku, tak musíte udělat jazykové zkoušky, kde sedí asi pět doktorů a zkoušejí vás, jak ovládáte češtinu a jestli můžete komunikovat s pacienty.“
„Mohl jsem si vybrat, jestli budu studovat v češtině nebo angličtině. Já jsem všechny zkoušky i státnice složil v angličtině. I přednášky jsem měl v anglickém jazyce. Když takové studium dokončíte, dostanete diplom. A pokud chcete pracovat jako lékař v Česku, tak musíte udělat jazykové zkoušky, kde sedí asi pět doktorů a zkoušejí vás, jak ovládáte češtinu a jestli můžete komunikovat s pacienty.“
Jaký máte názor na naše zdravotnictví?
„Všechny země mají ve zdravotnictví problémy. I vyspělá Anglie. Jeden stát se chlubí vypracovaným systém pojištění, ale nemá dostatek doktorů a druhý naopak má mnoho lékařů, ale ti nemají dobré platy. To je i problém Česka. Je zde hodně doktorů, ale jsou velmi špatně placeni. A zdravotní sestřičky na tom jsou stejně. Řada z nich, když má možnost, tak odchází do ciziny, hodně například do té Anglie. Dobré je ale to, že řada lidí ze zdravotnictví svoji práci miluje. Psychicky jim imponuje, že lidem pomáhají a jsou velmi šťastni, když jim pacient poděkuje za to, co pro něj udělali. Ale to víte, když v polovině měsíce dostane plat za předchozí odpracovaný měsíc, tak není zrovna dvakrát šťastný. Lidé ze zdravotnictví tady odpracují nejvíce hodin z celé Evropské unie a mají za to minimální platy! Například lékaři ve Švédsku mají obrovské příjmy a každý měsíc jim je poskytnut týden volna, aby byl lékař psychicky odpočinutý a ne vystresovaný. Tady se něco podobného nemůže stát.“
Jak na vás, jako na známou tvář, pacienti reagují?
„Je to takový zvláštní pocit, když otevřu dveře a cítím, že na mě pacient kouká jako na člověka, kterého zná z televize a z novin. Někteří se začnou bezdůvodně smát, někteří dělají, že mě neznají a někteří o tom v klidu mluví. Někdy, aniž bychom se kdy viděli, mě osloví jménem.“
Agáta Hanychová – na jednom serveru psali, že jste se líbali...
„To je právě ono. Psali, že byla líbačka. A byly u toho fotky? Oni vždycky něco napíšou, ale nemají na to důkaz. Nedávno jsem se dočetl, že jsem někde potkal pornoherečku a šli jsme spolu ke mně domů. Bylo to napsané, jako kdyby se mnou paparazziové byli celou dobu, ale ve skutečnosti nemají žádnou fotografii. Víte, to celé je taková hra. Já vždycky říkám: Machrujete, že jste dobří fotografové, tak proč nemáte tu fotku?“
Bulvár si dost vymýšlí...
„To je jedna věc a druhá věc je ta, že jim dovolím udělat tu fotku, kterou chci, aby měli. Oni nejsou tak dobří, aby mě načapali v momentu, ve kterém nechci, aby mě načapali. Nikdy se nestalo, že by mě fotili, abych o nich nevěděl. Oni vždycky dostali to, co jsem chtěl, aby dostali.“
Čím si vás člověk získá?
„Každý člověk jinak. Někdo tím, že je přátelský a upřímný. Někdo tím, že je uzavřený a nechce si nikoho připustit k tělu a o to víc mě ten člověk zajímá. Někdo má krásné, elegantní chování. Strašně se mi ale nelíbí arogantní lidé. Když je někdo arogantní, zavře si ke mně cestu. Jenže když je někdo svůj, tak ho strašně chci poznat.“
Chcete už zůstat tady v Česku? Jste tady doma?
„Přijel jsem sem v mých devatenácti, prožil jsem zde nejkrásnější okamžiky svého života. Miluju Česko, miluju Prahu a miluju českou kuchyni. Ale nikdy jsem neměl žádný domov. Rodiče se mnou strašně moc cestovali a já jsem nikdy přesně nevěděl, kde bych chtěl žít. Vždycky jsem si představoval, jak krásné to musí být v Austrálii, ale ještě jsem tam nebyl. Kde budu doma, záleží na tom, kde najdu svoji lásku.“
Neobtěžuje vás někdy vaše známá tvář?
„Občas mě to unavuje, ale zároveň je to nádherný pocit, když někomu můžu udělat radost jenom tím, že se s ním vyfotím. Je to pro mě čest. Nebo když někomu napíšu svoje jméno na takový malinkatý sešit.“
Památníček.
„Ano, ten. Vždycky jsem si na fanoušky udělal čas, i když jsem byl unavený nebo rozčilený. Ale i tak se najdou lidé, kteří se chovají arogantně, například by se se mnou rádi vyfotili, ale zároveň mě odmítají uznávat.“
Vy jste loni spolupracoval se známým fitnessovým trenérem Vítkem Chaloupkou. Proč?
„On mi jenom ukázal pár cviků, ale nebyl mým osobním trenérem.Vysvětlil mi pár věcí o dietě a pro mě bylo jednodušší to pochopit, protože jako doktor o tom něco vím. Já jsem dříve hrál profesionálně basketbal, ale když jsem začal studovat, tak jsem na to už neměl tolik času. A jsem člověk, kterému když vylezou trošku špíčky (ukazuje na břicho), tak musí hned pryč.“
Povězte mi něco o své kapele...
„My jsme to hodně změnili, to osazenstvo mám na mysli. A nijak se nejmenujeme, to je prostě moje kapela. Jsme zvláštní v tom, že jsme jediní tady v Čechách, kdo umí zpívat persky. Hrajeme takový „etnik styl“, je to hodně blízké španělským rytmům. Zpíváme i originál perské písně, ale česky strašně málo. Tak jednu písničku z celého koncertu. Lidé na naše vystoupení chodí právě kvůli tomu, česky přece zpívá strašně moc zpěváků.“